vlastní historie sálu
Budova: Od kina k tančírně tanga
Cerrito 570 hostilo filmové plátno po desetiletí, než hostilo jeviště — co je původní, co se od té doby změnilo a co tam stále visí nad oponou.
Ověřit dostupnost ↗Budova ve dvou datech
| As the Cine Metro | As Tango Porteño | |
|---|---|---|
| Opened | 4 October 1956 | později, jako obnovené divadlo tanga |
| Built for | americké studio Loew's | a nightly tango production |
| Architect | Alberto Bourdon (narozený v Belgii) | — |
| What's original | klenutý portál, balkony, reliéf nad jevištěm | tytéž prvky, nyní nasvícené pro živé představení |
Kino postavené pro Loew's
Budova na Cerrito 570 byla otevřena jako Cine Metro 4. října 1956, postavena pro Loew's Inc., americké studio stojící za MGM, v době, kdy Buenos Aires stále mělo desítky kin s jedním sálem soutěžících o stejné publikum v centru města. Navrhl ji belgický architekt Alberto Bourdon, jehož další dílo v Buenos Aires zahrnuje art deco Cine-Teatro Ópera na Avenida Corrientes, postavené o dvě desetiletí dříve v roce 1936 — samostatná budova, snadno zaměnitelná s touto, protože obě nesou Bourdonův rukopis a podobný slovník art deca. Bourdonovy dvě zakázky v Buenos Aires — tato a Cine-Teatro Ópera — se snadno slévají v běžných textech o historii městských kin, což je pravděpodobně důvod, proč některé marketingové materiály chybně datují tuto konkrétní budovu do 30. let namísto roku 1956.
Jak sál vypadal jako kino
V letech, kdy sloužil jako kino, pojal Cine Metro přibližně 2 500 lidí v přízemí a na dvou úrovních balkonů. Jeho plátno mělo údajně 20 na 12 metrů, postavené pro éru velkolepých filmových paláců v centru města. Během 80. a 90. let se velká kina s jedním sálem v centru Buenos Aires zavírala jedno po druhém, jak multiplexy přebíraly jejich publikum. Cine Metro byl nejprve rozdělen na několik menších sálů a později navždy zavřel své dveře.
Proč kino, a ne účelově postavené divadlo
Na tomto sále nebylo nic navrženo s ohledem na jevištní představení — stupňovité přízemí, odstupňované balkony a hluboký portálový oblouk byly postaveny tak, aby rámovaly plátno, nikoli živý orchestr a taneční parket. To je část toho, co dělá tento prostor neobvyklým místem: výhledové linie, akustika a samotné měřítko sálu jsou všechno rozhodnutí z éry kina, přizpůsobená spíše než přepracovaná pro produkci, která přišla desítky let po budově. Měřítko budovy je částí toho, proč se hodí pro produkci s velkým obsazením spíše než pro malý, intimní tango sál — oba formáty potřebují velmi odlišné prostory.
Co se stalo po letech kina
Pozdější život budovy je lépe zdokumentován než její interiér. Sál byl v roce 1984 rozdělen na tři menší místnosti, kino zavřelo v roce 2005 a v budově byl v roce 2009 otevřen hotel s tango tématikou. Sádrové reliéfy tohoto druhu byly běžným prvkem latinskoamerické kinematografické architektury poloviny století, ačkoli konkrétní postavy nad tímto jevištěm — mezi nimi filmové cívky — jsou neobvyklé tím, že odkazují přímo na kinematografii spíše než na obecnější klasické motivy.
Z zavřeného kina do otevřeného divadla
Rozsáhlejší budova prošla další proměnou v průběhu prvního desetiletí 21. století, kdy nemovitost koupila hotelová skupina, aby část bloku přeměnila na hotel, přičemž původní auditorium zůstalo svébytným prostorem v rámci stejné budovy, místo aby bylo pohlceno hotelem. Přesný rok, kdy bylo auditorium znovu otevřeno výhradně jako tango scéna, není nikde nezávisle ověřitelně publikován, proto je vhodnější jej vnímat jako obnovu několik let po uzavření kina, nikoli jako pevně doložené datum. Hotelová přestavba v sousedství znamená, že blok dnes mísí hosty na přenocování s diváky divadla – kombinace, s níž původní budova z roku 1956, postavená čistě jako kino, nikdy nepočítala.
Jedna adresa, dva zcela odlišné večery
Výsledkem je sál, který nepůsobí ani jako účelově postavené divadlo s večeří, ani jako přestavěný sklad či dvůr – tedy dvě nejběžnější podoby tangového večera v Buenos Aires. Jde o americké studiové kino z poloviny století v belgickém designu, které strávilo druhou polovinu svého života promítáním filmových pásů a v posledních letech uváděním živé tango produkce uvnitř stejných zdí, oblouků a balkonů. Ať už tango show začala v kterémkoli roce, obě identity budovy – kino, poté divadlo – leží v čase tak blízko sebe, že se návštěvníci někdy stále ptají personálu, zda je zde ještě možné zhlédnout film.