historie samotného sálu
Budova: Od kina k tančírně tanga
Cerrito 570 bylo po desetiletí filmovým plátnem, než se stalo jevištěm — co zůstalo původní, co se od té doby změnilo a co se stále skrývá nad oponou.
Ověřit dostupnost ↗Budova ve dvou datech
| Jako Cine Metro | Jako Tango Porteño | |
|---|---|---|
| Otevřeno | 4. října 1956 | později, jako zrekonstruované tango divadlo |
| Postaveno pro | americké studio Loew's | noční tango produkce |
| Architekt | Alberto Bourdon (belgického původu) | — |
| Co je původní | klenutý portál jeviště, balkony, reliéf nad scénou | tytéž prvky, nyní nasvícené pro živé představení |
Kino postavené pro Loew's
Budova na adrese Cerrito 570 byla otevřena jako Cine Metro 4. října 1956, postavena pro Loew's Inc., americké studio stojící za MGM, v době, kdy Buenos Aires stále mělo desítky kin s jedním sálem soutěžících o stejné publikum v centru města. Navrhl ji belgický rodák, architekt Alberto Bourdon, jehož další buenosaireskou prací je Art Deco Cine-Teatro Ópera na Avenida Corrientes, postavené o dvě desetiletí dříve, v roce 1936 — samostatná budova, snadno zaměnitelná s touto, protože obě nesou Bourdonův rukopis a podobný slovník Art Deco. Bourdonovy dvě buenosaireské zakázky — tato a Cine-Teatro Ópera — se snadno slévají v běžných textech o historii městských kin, což je pravděpodobně důvod, proč některé marketingové materiály chybně datují tuto konkrétní budovu do 30. let namísto roku 1956.
Jak sál vypadal jako kino
Jako kino s jedním sálem pojmul Cine Metro zhruba 2 500 lidí v přízemí a na dvou balkonových úrovních, s plátnem údajně o rozměrech 20 na 12 metrů — měřítko stavěné pro éru velkých paláců v centru města, nikoli pro multiplex, který jej nakonec nahradil. Kina této velikosti a formátu po celém centru Buenos Aires začala zavírat v průběhu 80. a 90. let, jak trh ovládly multikinové komplexy, a i provoz Cine Metro jako kina s jedním sálem skončil rozdělením na menší multikinový formát, než se definitivně zavřelo. Kino s jedním sálem pro 2 500 diváků bylo podle měřítek své doby jedním z větších kin v centru města, nikoli podnikem ve velikosti čtvrti.
Proč kino, a ne účelově postavené divadlo
Nic v sále nebylo stavěno s ohledem na jevištní představení — skloněné přízemí, stupňovité balkony a hluboký portál jeviště byly stavěny pro plátno, nikoli pro živý orchestr a taneční parket. Právě to dělá prostor neobvyklým jako scénu: výhledové linie, akustika i samotné měřítko sálu jsou rozhodnutí z éry kina, převzatá spíše než přepracovaná, pro produkci, která přišla desítky let po budově. Měřítko budovy je částí důvodu, proč se hodí pro produkci s velkým obsazením, a ne pro malý, intimní tango sál — oba formáty potřebují velmi odlišné prostory.
Co je stále vidět z let kina
Nejzřetelnější dochovanou stopou je Art Deco reliéf nad scénou — sádrové postavy a motivy filmových kotoučů vsazené do oblouku, umístěné tam pro filmové publikum a nikdy neodstraněné. Čela balkonů a celkový tvar hlediště, včetně oblouků a lustrů, jsou rovněž původní z roku 1956, nikoli přidané pro tango show; co se změnilo, je samotná scéna a to, co se na ní odehrává. Sádrové reliéfy tohoto druhu byly běžným prvkem latinskoamerické kinematografické architektury poloviny století, ačkoli konkrétní postavy nad touto scénou — mezi nimi filmové kotouče — jsou neobvyklé tím, že odkazují přímo na kino, a ne na obecnější klasické motivy.
Z uzavřeného kina otevřené divadlo
Rozsáhlejší budova prošla další proměnou v 2000. letech, kdy nemovitost koupila hotelová skupina, aby část bloku přeměnila na hotel, přičemž původní auditorium zůstalo svébytným prostorem v rámci stejné budovy, místo aby bylo pohlceno hotelem. Přesný rok, kdy bylo auditorium znovu otevřeno konkrétně jako tango scéna, není nikde nezávisle ověřitelně publikován, proto je vhodnější jej chápat jako obnovu několik let po uzavření kina než jako pevně doložené datum. Hotelová přestavba v sousedství znamená, že blok dnes mísí hotelové hosty s divadelním publikem — kombinace, s níž původní budova z roku 1956, postavená výhradně jako kino, nikdy nepočítala.
Jedna adresa, dva velmi odlišné večery
Výsledkem je sál, který nepůsobí ani jako účelově postavené divadlo s večeří, ani jako přestavěný sklad či dvůr — tedy dvě nejčastější podoby tangového večera v Buenos Aires. Je to americké studiové kino z poloviny století v belgickém designu, které strávilo druhou polovinu svého života promítáním filmových pásů a v posledních letech uváděním živé tango produkce uvnitř stejných zdí, oblouků a balkonů. Ať už tango show začala v kterémkoli roce, obě identity budovy — kino, poté divadlo — leží v čase tak blízko sebe, že se návštěvníci někdy stále ptají personálu, zda je zde ještě možné zhlédnout film.